Reklama
 
Blog | Kateřina a Pavel Podaní

Euthanasie? Děkuji nechci!

Netrvalo to dlouho. Už i u nás se začíná mluvit o legalizaci euthanasie. Poslanec Boris Šťastný, který je autorem návrhu zákona legalizujícího euthanasii, říká, že mu jde především o vyvolání debaty na toto kontroverzní téma. Dobře. Zde je jeden hlas, který by měl v debatě zaznít.

Žádost smrtelně nemocného o euthanasii je především znakem selhání. V několika zemích, kde je euthanasie legální, má člověk možnost rozhodnout se pro euthanasii jaksi „předem“. Rozhodne-li se někdo pro euthanasii v raném věku „při zdravém rozumu“, měl by spíš vyhledat psychologa, protože mu právě ten „zdravý rozum“ selhal. Je snad tato myšlenka na sebevraždu jiná, než pokus otráveného puberťáka upoutat na sebe pozornost snězením máminých léků? A že to bude bolet? Ano, umírání na rakovinu bude bolet, ale dnes více než kdy jindy máme na tlumení bolesti léky. To, že se smrtelně nemocný v jednu chvíli rozhoduje svůj život skoncovat, neznamená, že by si to v druhou chvíli nechtěl rozmyslet. Ale to už může být pozdě, protože euthanasií by na změnu svého názoru jaksi moc šancí neměl. Malý příklad ze života (spíš pro ženy:-): I u porodu jsem chvilku prostě chtěla přestat a „skončit to“ (samozřejmě ne definitivně), nešlo to a upřímně, porodit naše dítě bylo jistě to nejlepší, co jsem pro něj mohla udělat.

Samotná žádost o euthanasii může být i selháním lékaře, nebo ošetřujícího personálu. Udělal lékař (ošetřovatelé) vše, co bylo v jeho (jejich) silách pro zmírnění bolesti trpícího člověka? Nezapomněl, že umírající je člověk se vší důstojností, duševním životem a ne jen živá hmota, ze které trčí hadičky.

Posledním a nikoliv nejmenším, ale naopak největším z článků selhání může být rodina a blízcí umírajícího. Žijeme v době, která smrt doslova vytěsnila na okraj svého prostoru. Umíráme za plentami, v oddělených místnostech, v LDNkách … Nikoliv tak, jak to bylo normální v minulosti, v posteli doma, v kruhu nejbližších. Člověk umírající potřebuje v posledních měsících (týdnech, hodinách) podporu svých nejbližších víc než kdy jindy. Potřebuje pohlazení, potřebuje slyšet, že je milován, chtěn. Mnoho umírajících lidí nepotřebuje zvláštní péči, pro klidný odchod jim může stačit, když své nejbližší vidí ve své blízkosti, ví, že jsou s ním.

Lidé, kteří mají zkušenosti s paliativní péčí (viz např. www.hospice.cz) sami hovoří o tom, že sebevražedné pokusy umírajících (které měly urychlit brzký konec), jsou ponejvíce způsobeny selháním jednoho ze článků ve výše popsaném řetězci. Umírající se cítí být rodině/lékařům/ošetřovatelům na obtíž, cítí se nedůstojně ve svém postavení, osamělý. Většina takových lidí po promluvě s člověkem, kterému je nemocný ochoten se otevřít (ať už je to psycholog, psychiatr, duchovní ….) a po nápravě zmíněných selhání, dožívá vyrovnaná bez dalších suicidálních pokusů.

Zastánci často argumentují svobodou a svobodným rozhodnutím každého jednotlivce. Uvědomují si ale, že svoboda znamená zároveň odpovědnost? Za život, který mi dali rodiče/Bůh/doplňte dle libosti. Uvědomují si, že rozhodnutí pro euthanasii je potom úplně posledním rozhodnutím, které učiní úplný konec té svobodě, kterou tak milují?

Ne, naše zdravotnictví nepotřebuje euthanasii. Potřebuje podporu kvalitní paliativní péče, hospiců a ochotu odborníků a zdravotních pojišťoven podílet se a podporovat domácí péči o umírající.

Pavel & Kateřina

PS – autoři mají osobní zkušenost s odchodem dvou rodinných příslušníků po onkologickém onemocnění.

Reklama