Do Egypta jsme vyrazili v srpnu 2005. Pro časovou orientaci dodávám, že to bylo několik týdnů po útocích v Šarm aš-Šajchu. I když jsme nemířili na výbušnější pobřeží na Sinajském poloostrově, rodičům jsme oznámili, že jedeme autobusem (bojí se létání) do Slovinska. Egypt nám dlouho nevěřili:-) Považujeme se za uvědomělé turisty, a tak jsme si koupili průvodce a nastudovali pár důležitých pouček, třeba jak vysoký bakšiš za co a kde je vhodný, kolik stojí kafe atd. A protože si vážíme zvyků věřících lidí a trochu jsme se báli problémů, vynechala jsem ze svého šatníku všechno, co by mohlo působit nevhodně, zkrátka nic s odhalenými rameny a všechno dlouhé až pod kolena. Vzhledem k tomu, že nejsme ani vyznavači "škvaření" se na sluníčku, bylo dlouhé volné oblečení pohodlné proti sluníčku. Už druhý den ve vnitrozemí (hotelové pláže jsem nebrala jako reprezentativní vzorek) jsem zjistila, že jsem na nějaké "decentní" oblečení myslela jediná. Což mělo své výhody, nebyla jsem až zas tak nápadná. (Tedy aspoň do doby, kdy si můj zcela nearabsky, čili bílý jako sejra, vypadající manžel pořídil dlouhou galábii a vykračoval si v ní po památkách). To se za námi pak otáčeli všichni.
Nastudovali jsme si taky reálie Horního Egypta, kam jsme mířili. Dozvěděli jsme se, že po útocích u chrámu královny Hatšepsut v roce 1997, rozhodla vláda, že turisté budou do Horního Egypta jezdit v konvojích a v celém regionu se bude dbát velké opatrnosti. Egypská opatrnost není totéž, co česká opatrnost. Egyptské úřady zřejmě vychází z teorie "pokud o něčem nemluvím, neexistuje to". Když tedy náš autobus první den ráno dojel na parkoviště zavalené dalšími autobusy, neviděli jsme na tom nic divného. Jenom já jsem pravda zírala, protože v příručce popisovaný konvoj, jsem si představovala jako dvě doprovodná vozidla a mezi nimi tak deset autobusů s turisty. Autobusů bylo možná padesát, spočítat jsem je opravdu nezvládla. A celá tahle kolona jela asi devět hodin po jedné silnici. Všehovšudy jsme potkali myslím jedno nekonvojové auto a to při cestě zpátky při výjezdu z parkoviště. Chudák řidič zaspal odjezd a docela toho asi litoval… Cesta vedla skálovitou pouští a při cestě byly v pravidelných intervalech tzv."check bointy"("b" není můj překlep). Malé chatrče, ve kterých měly hlídky dávat pozor, jestli konvoj projíždí v pořádku. Pokud by se do konvoje připletl někdo nepovolaný, měla by hlídka zakročit, alespoň jsme se tím uklidňovali. Ke konci už byla cesta živější. Projížděli jsme kolem nilského kanálu. Check bointů bylo více a na každé křižovatce, která byla většinou na mostě, stál před davem Egypťanů také voják a občas i člen nějaké civilní obrany, neb jeho uniforma nevypadala moc oficiálně, s puškou. Pušky někdy snad ještě pamatovaly boje z dob Rommela.
Vstup na loď byl po dlouhé jízdě opravdku vzpružující. Nebylo nijak hrozné, že naše loď byla prostřední ze tří a museli jsme na ni projít lodí jinou. Hrůza byly pípací bezpečnostní rámy. Turisté musejí být v bezpečí, a tak je u každého vchodu instalován bezpečnostní rám. Na rozdíl od našich zvyků ale v Egyptě prochází rámem všichni se vším (napěchované kabelky atd), a tak prostě pořád pípají. Nechce-li někdo pípat, tak prostě rám obejde. Naše pobytová delegátka byla šikovná a milá slečna, jen jsme na ni asi my dva byli moc nároční. Nějak jsme nemohli překousnout malé chybky ve výkladu, plynoucí podle nás z prosté lenosti přemýšlet. Tak třeba vášnivá debata mezi mým materiálním inženýrem a slečnou průvodkyní vznikla u hmotnosti nedokončeného obelisku. 1,3 tuny se nám na takový kolos zdálo opravdu málo. (Asi jenom nám, protože nikdo jiný nedebatoval, ani po tom, co průvodkyně nabídla srovnání s kvádry v pyramidě, které váží prý kolem 2 tun jeden. Ani jí v tu chvíli nedošlo, že trochu plácá nesmysly.) Večer mi došlo, že chyba může být z reálií. Většina knížek, ze kterých se dá čerpat je v angličtině a v angličtině bývá rozdíl mezi desetinnou tečkou a tisícovkovou čárkou. Čili obelisk má mít 1300 a nějaký drobný tun. Manžel měl radost, že měl pravdu :-).
Prohlídky památek mají zvláštní řád. Mimochodem doma máme tři alba fotek se "starými kameny". Návštěvy moc nechápou, proč jsme fotili pořád to samé, neboť tak to teď s odstupem vypadá. Průvodce je Egypťan, doprovázející delegát ho "jen tlumočí". V praxi to funguje tak, že egyptský průvodce koupí vstupenky a rozdá je skupině. Řekne pět vět a ukáže na nějaké sochy a delegát to "přetlumočí" asi tak na dvacetiminutovou přednášečku. Všude sedí ozbrojená stráž. V Egyptě není vysoká nezaměstnanost mužů, jelikož na každé památce jich takových deset sedí a hlídá:-). Pravidlo o zákazu focení, třeba v Údolí králů, je spíš pravidlem na přivýdělek pod heslem – "já vás vyfotím, vy máte památku, ja mám bakšiš a všichni jsou spokojení". Dobrým přivýdelkem je taky ukazovat turistům zajímavosti. Strážný prostě jednou rukou pohodí neurčitým směrem a druhou nastaví pro bakšiš. Egyptský průvodce hlídá delegáta, zda neříká, něco co nemá. Strážní hlídají Egypťana, jestli hlídá delegáta. Mluví-li delegát nápadně dlouho, je egyptskému průvodci důkladně umyta hlava. Chtěli jsme se jen tak z legrace (názor už jsme měli) zeptat, proč jsou všude ty stráže. Jedna rodina nás těsně předběhla, tak jsme si jenom poslechli vysvětlení a došlo nám, že nemá cenu vyvolávat diskusi, neb by to nemuselo dobře dopadnout. Ozbrojené stráže jsou u všech památek prý kvůli samotným Egypťanům. Ti jsou totiž tak nenechaví, že si ty památky normálně rozkrádají a to by pak nic nezbylo. Proto se musí památky střežit. A proč se sem dolů do Horního Egypta jezdí konvojem? To je takový dopravní systém.
Trochu větší otevřenost jsme čekali u chrámu královny Hatšepsut. Čekali jsme alespoň malou zmínku o tom, co se zde stalo. Už jen proto, že díry od kulek jsou na zdejších kamenech dost výmluvné. Marně. Nejsem si jistá, jestli to delegátka nevěděla (což by nebylo nic divného, já sama jsem si o tomto atentátu přečetla taky až těsně před cestou), nebo jestli má výslovně zakázáno o tom mluvit. Každopádně při pohledu na majestátní chrám se mi trošku sevřelo v krku. Turisti jsou zde opravdu jako na střelnici, minout se dá jen velmi těžko. Egypské úřady ale myslí na bezpečnost, a tak se ke chrámu těch pár stovek metrů nemusí chodit pěšky. Až dolů pod schody, na kterých se střílelo, jede vláček:-). Egyptský systém je opatrný.
PS: Doufám, že se mi pro jednou podařil nekonfliktní článek. Popisované skutečnosti jsou dva roky staré, možná už to tak není a možná taky je.